Hospitals

I spent a couple of days in a hospital because of an unexpected operation. Nothing serious now but I was kind of worried how I will survive this with my poor Czech. I hadn’t had much experience with the Czech Healthcare system except for occasional visits at my GP, Ms Auzka, who perfectly knows that I am Hungarian and far from being an excellent speaker. She speaks to me nicely slowly and mainly patiently, reformulating the sentences when she can see I don’t understand. Besides nothing really serious can happen in her surgery to be worried about. I had one memorable visit with my knee once at a specialist. He was nice too and things went well until one certain question which seemed to be important but I did not understand it at all. Not a word. He repeated the question many times. Same words, they did not make any sense to me. His nurse felt she could help so she repeated the same question extremely loud. After like 5 minutes they lost their patience and the situation started to be uncomfortable a bit so they simplified the question to „Ano nebo ne?“. I chose „ne“, don’t ask me why and at that moment the nurse jumped on me. I was lying already so she positioned her not small body on mine in a way that I certainly could not move. I was sure I should have chosen „ano“ but it was too late. The doctor began the process in my knee without anaesthetization. That was the question about as I understood afterwards.
A hospital and an operation is different though. It is not about talking to one certain doctor plus nurse but there are dozens of nurses and doctors and they keep coming to you every five minutes and they all have some question or something to say not to mention the staff in the operating theatre. Luckily my wife was with me as much as she could so the registration process went well and the nurses and doctors there understood that I will not understand much. And that is when series of misunderstandings began. The first was mine when I entered the room where I was supposed to spend a couple days, maybe weeks in the company of other 3 or so men. The first one I noticed was a nice looking pensioner aged man with a kind smile on his face but a giant cross tattooed on his neck. And it was upside down. I was like OK I got a Satanist room. He was nice though and did not try to convince me in the middle of the night about his views. Just some days later after his operation I found that the cross on the neck was not a tattoo but the doctors indicated the exact place of his operation with it.
My previous worries about the lack of my Czech proved to be hasty. The nurses were really professional and quite clearly I was not the first guy they met who could not speak the language of Havel and some of the nurses were not from the Czech Republic either not to mention that there was a guy next to me and he did not say more than 5 words during the days we were together. Nobody really knew where he was from and the nurses used some mixture of sign language, Russian and Czech with him. So they were really experienced and professional. I believe I could surprise them though. Not long after my operation still half sleeping, floating in some dream with opiate injected in me I got some question, something like if I want „bažant“. I was like OK, what is that? The first thing popped into my mind was Zlaty Bažant. Right, this is the country of beer, Czechs consume a huge amount of beer even in unexpected places, times, etc. but do they really offer me beer right after the operation? And really Slovakian beer? The nurse was laughing so loud that I understood that it will not be beer. Then I realised that „bažant“ is pheasant and I heard „ala bažant“ many times so I thought it is some special Czech treatment that right after an operation you must eat pheasant. „Nemám hlad, dekuj“. Even louder laugh, basically already the whole room was happy. The nurse left the room and came back with the object she was talking about and I understood again how strange a language can be.
On the whole my experience in the hospital was really nice with the people working there. They surely work hard and many of them do their job with extreme patience and in a most humane way. They know that a smile is much more important than any medicine or high tech equipment.

Nemocnice

Strávil jsem několik dnů v nemocnici kvůli nečekané operaci. Nebylo to nic vážného, ale byl jsem zneklidněn, jak tam s mou chabou češtinou přežiju. Neměl jsem moc zkušeností s českým zdravotnictvím. Paní doktorka Auzká, ke které v případě potřeby chodím, velmi dobře ví, že jsem Maďar a že k dobré češtině mám daleko. Mluví se mnou pěkně pomalu a trpělivě formuluje věty, když se jí zdá, že nerozumím. Kromě toho se v její ordinaci neděje nic, čeho by bylo třeba se bát. Mám ale jednu vzpomínku na návštěvu u specialisty kvůli kolenu. Doktor byl také příjemný a všechno šlo dobře až do chvíle, kdy mi položil otázku, která se zdála být důležitá, a já jsem jí vůbec nerozuměl. Ani slovo. Lékař otázku stále opakoval. Stejná slova, která mi nedávala žádný smysl. Sestra cítila, že by měla pomoct, a tak opakovala stejnou otázku, ale hrozně hlasitě. Asi po 5 minutách ztratili oba trpělivost a situace začala být trochu nepříjemná, takže zjednodušili otázku na „Ano, nebo ne“? Vybral jsem si „ne“, a neptejte se mě proč. V tu ránu na mě sestra skočila. Už jsem ležel na lehátku a ona mě svým ne zrovna drobným tělem zalehla tak, že jsem se nemohl ani pohnout. Bylo mi jasné, že jsem si měl vybrat „ano“. Ale to už bylo pozdě. Doktor mé koleno začal napravovat bez anestezie. To byla ta otázka, kterou jsem pochopil až pak.
Pobyt v nemocnici a operace je trochu něco jiného. Není to rozhovor s jedním určitým lékařem a sestrou. Je zde tucet sester i doktorů a ti k vám přicházejí každých pět minut a všichni mají nějakou otázku, nebo něco řeknou, nemluvě o personálu na operačním sále. Naštěstí moje žena byla se mnou, jak jen to šlo, takže proces registrace proběhl dobře a sestry i doktoři věděli, že mnoho nerozumím. Pak ale začala série nedorozumění. To první bylo, že jsem si myslel, že v pokoji, kam jsem vstoupil, strávím pár dnů, možná týdnů ve společnosti dalších tří mužů. První, kterého jsem si všiml, byl dobře vypadající muž důchodového věku s milým úsměvem na tváři, ale s obrovským vytetovaným křížem na krku. To nezačalo dobře. Vypadalo to, že jsem se dostal do satanského pokoje, přestože vypadal laskavě a nepokoušel se mě o půlnoci přesvědčit o svých názorech. Ale po několika dnech, když byl po operaci, jsem zjistil, že kříž na jeho krku nebylo tetování, to jen lékaři přesně vyznačili místo pro operaci.
Mé předchozí obavy, že má čeština je nedostatečná, se ukázaly jako ukvapené. Sestry byly skutečné profesionálky a určitě jsem pro ně nebyl prvním člověkem, který nehovoří jazykem Havla. Navíc některé sestry také nepocházely z České republiky, a to nezmiňuji muže vedle mne, který během dnů, kdy jsme byli pohromadě, neřekl více než 5 slov. Nikdo skutečně nevěděl, odkud pochází a sestry pro dorozumívání s ním užívaly směs znakového jazyka, ruštiny a češtiny. Byly skutečně zkušené a profesionální. Přesto si dovedu představit, že jsem je překvapil.
Nedlouho po mé operaci, napůl spící, ponořen do nějakého snu a utlumen opiátovou injekcí, jsem dostal otázku. Něco jako jestli chci bažanta. Tak dobře, co to je? První věc, která mě napadla, bylo pivo Zlatý Bažant. Opravdu, tato země je země piva a Češi ho vypijí velké množství dokonce v podivných časech a na zcela nečekaných místech. Ale skutečně mi nabízejí pivo hned po operaci? Slovenské pivo? Sestra se smála tak hlasitě, že jsem pochopil, že to pivo nebude. Pak jsem si vzpomněl, že jsem mnohokrát slyšel „ala bažant“ a že to je zřejmě česká specialita, že po operaci je nezbytné sníst bažanta. „Nemám hlad, děkuji“. Opět hlasitý smích, dokonce všichni v pokoji se bavili. Sestra odešla z pokoje a vrátila se s tím, o čem předtím hovořila. A já jsem opět pochopil, jak záludný může jazyk být.
Moje zkušenost s lidmi, kteří v nemocnici pracují, byla opravdu dobrá. Jejich práce je těžká a mnozí z nich ji vykonávají s mimořádnou trpělivostí a opravdu humánním způsobem. Vědí, že úsměv je mnohem důležitější než jakýkoliv lék nebo přístroje vysoké technické úrovně.

Přeložila: Lydie Veselá