Původně se obec jmenovala Dawlice, pravděpodobně po prvém slovanském usedlíkovi, který se jmenoval Davel. To, že se jedná o velmi prastarou obec, dokazují různé nálezy. Své jméno si obec udržovala až do třicetileté války. Kým a proč bylo změněno, se neví. Třeba takový kopec Ládví se původně jmenoval Hledví. K tomuto názvu se vážou hned dva výklady. Za prvé jméno kopce může být odvozeno od pozorovati (hleděti či strážiti), neboť stejně jako dnes, byl i dříve velkolepou rozhlednou zvlášť na kraje severní. Za druhé své jméno může mít od bohyně Lady, které naši pohanští předkové na vrchu Ládví obětovali své dary.

První zmínka o Ďáblicích je v listinách řádu Křižovníků s červenou hvězdou z let 1233 a 1235, v nichž se jednalo o koupi několika vsí, mezi nimiž byly i Ďáblice. Původně je Constancie chtěla darovat ženskému klášteru na Poříčí u sv. Petra. Když však k jeho zřízení nedošlo, věnovala je Betlehemistům (Křižovníkům s červenou hvězdou).

Vše se značně vleklo, a tak až o téměř dvacet let později, v roce 1253 potvrdil král Václav I. Křižovníkům všechna práva. Zmíněná darovací listina byla také potvrzena roku 1320 Karlem IV., který zároveň vzal řád Křižovníků do své ochrany a zakázal jeho statky odprodávat, nebo dávat do zástavy.

Historické nálezy

O historii Ďáblic také hodně napověděla stavba silnice a různé výkopy v obci. Tak např. při pokládání vodovodu v Kokořínské ulici se již objevovaly vrstvičky mineralizovaného  rákosu a rybniční bahno. Ojedinělé nálezy rybničného bahna byly i ve výkopech  pro most přes mělnickou silnici. Z toho je zřejmé, že v těchto místech byly rybníky.

Když se pečlivě podíváme na jednotlivé vrstvy odkryvu silnice, vidíme, že jsou v barvě okru, rumělkově červené, hnědé a zelené. Práškové složení umožnilo vysát a vyplavit cicváry (uhličitan vápenatý) skořápky měkkýšů. Později, prudkými dešti, byly tyto vrstvy různě rozloženy do menších a větších. Významný nález byl i v Battistově cihelně, kde se našla stolička mamuta, která je dnes uložena v Pražském muzeu.

V roce 1929 při stavbě domů kolem nynějšího hotelu potvrdily nálezy Dr. Axamita, že již v mladší době kamenné zde byla vesnička. Na tomto místě byla 2 m vysoká zeď z buližníku a horní plocha byla osázena hlohovým plotem. Břeh byl snížen na úroveň silnice. A tady právě se našlo sídliště, ale protože se příliš pospíchalo se stavbou Battisovy cihelny, nevěnovala se mu příliš velká pozornost. Je to škoda, protože podrobnější průzkum by odhalil, jak vlastně žili praobyvatelé naší obce. Jedná se o lidi, kteří zde žili asi před 5000-6000 lety.

V Battistově cihelně, směrem ke kapli, byly objeveny hroby z doby durinské se skrčenci a milodary. Také zde byly nalezeny dva zachovalé šálky z doby předúnětické  a pohárek vyhloubený z kosti. Eduard Štorch zde nalezl dvojitý džbánek z nordické doby, který je uložen v muzeu. Dále zde byly provrtané a žlábkovité kotoučky, které sloužily k zatížení osnovy při tkaní. Jehlice a náhrdelníky z doby bronzové, které jsou rovněž v muzeu, stejně jako popelnice nalezené opět Eduardem Štorchem.  V Battistově cihelně byly také nalezeny hroby s nádobkami z doby lužicko-knovízské kultury. Je prokázáno, že v době bylanské zde již byla veliká osada.  Po jejích obyvatelích zde zůstaly veliké nádoby, které byly tuhované, malované, leštěné a jemně rýhované. Z doby laténské zde byl nalezen škvarek ze železné pece, dvě spony a hliněný cedník. V minulých letech, při stavbě masokombinátu v Čakovicích, byla v těchto místech nalezena kultura halštatská.  

Výstavba kaple

Na pokyn velmistra řádu Křižovníků s červenou hvězdou pana Juliuse Františka Wahy se v roce 1754 začala stavět kaple, která byla dokončena v roce 1755. Na stavbu dozíral kněz řádu Křižovníků, tehdejší správce hospodářského statku v Ďáblicích Jan Nepomucký Střecha a pouze jeho zásluhou byla kaple v tak krátkém čase postavena.

Její náklady hradili z valné části Křižovníci. Velkou mecenáškou jim přitom byla paní Judita Střechová, občanka Starého Města pražského a matka již zmiňovaného správce, která na stavbu přispěla 2000 zlatých a řadou dalších věcí na vnitřní výzdobu. Kaple Nejsvětější Trojice byla vysvěcena v roce 1755 Antonínem Jakubem Suchánkem, generálem a velmistrem řádu Křižovníků s červenou hvězdou.

Umístěna je ve středu průčelního křídla zámku. Nad průčelním štítem (z venkovní strany) stojí socha sv. Václava a po stranách sochy dvou andělů. Na mansardové střeše je cibulovitá vížka. Na třech klenbách vnitřní prostory jsou tyto malby: Hospodin přichází se dvěma anděly k Abrahamovi, Abraham hostí Hospodina a sv. Václava vyučuje pohanská dítka a dává je křtít. Nad hlavním barokním oltářem je obraz nepochybně od Ignáce Raaba, znázorňující Nejsvětější Trojici a před ní klečícího sv. Václava. Po stranách oltáře nad brankami stojí sochy sv. Heleny a sv. Augustina. Na bočním oltáři v lodi, naproti vchodu, je obraz Povýšení sv. Kříže. Pravděpodobně opět od Ignáce Raaba. Dole, nad oltářní mensou, je obrázek Panny Marie Pomocné a na poprsní zdi kruchty jsou rozestaveny sošky čtyř evangelistů.

Od 18. století bydleli v zámku kněží řádu Křižovníků, kteří byli správci statku a zároveň zde vykonávali i správu duchovní.   

 V roce 1908, za velmistra rytíře řádu Křižovníků s červenou hvězdou P. Františka Marata, byla zdejší zámecká kaple o třetinu rozšířena. Na náklady Křižovníků byly nástěnné malby opraveny. V té době k výzdobě kaple přispěli i zámožní obyvatelé Ďáblic. Jejich přispěním byly zakoupeny zlaté lampy, svícny a koberce.

V den sv. Václava, 28. září 1908, byla kaple znovu vysvěcena.

Třicetiletá válka

Pochopitelně, že se dotkla i Ďáblic. Volba třiceti defenodů přivodila i držitele vsi Ďáblice. Mnoho statků a vsí kolem Prahy bylo tehdy českými stavy konfiskováno. Také Ďáblice byly řádu Křižovníků zabaveny a statek, tvrz a ves koupil Jan, nejstarší Petrášek z Vokounštejna, který na základě rozsudku Ferdinanda II. musel vše bez náhrady vrátit a patrně odešel do vyhnanství.

Po třicetileté válce došlo ke sčítání všeho majetku v zemi. Podle pamětníků byly určovány meze, pozemky a velkostatky. Zprávy o tom jsou nalezeny v urbáři z roku 1600. Zde se uvádí, že Ďáblice měly deset usedlých, z nich dva měli po třech lánech půdy a jeden statek nápravnický. Ďáblické pozemky ležely mezi polmi kláštera na Slovanech. To byla jejich východní hranice. Z ostatních stran pak sousedily s pozemky města pražského. Ve vsi byla krčma s kovárnou a čepovalo se tam pivo z řádového pražského pivovaru. Byl tu také řádový mlýn pronajatý za 30 kop grošů ročně. Nade mlýnem mívali Křižovníci rybník, v němž bylo 30 kop kaprů a voda do něj byla vedena z rybníka nade dvorem, kde bývaly násady.

Ďáblický hřbitov

Až do roku 1872 se ďábličtí občané pohřbívali na Proseku. Vzhledem k veliké epidemii neštovic a cholery byl však tento hřbitov v již zmíněném roce naprosto přeplněn a okresní hejtmanství dalo všem obcím, které tam spadaly, tudíž i Ďáblicům, příkazy k vybudování vlastního hřbitova. Jelikož se  obce nemohly dohodnout o výši příspěvku, byli zatím jejich občané i nadále pochováváni na Prosek. Tam ale docházelo ke katastrofální situaci, a tak musely být velké mrtvoly po třech letech a malé po roce vykopávány.

Situace se musela řešit. K dohodě mezi obcemi stále nedocházelo, a tak se postupně přistoupilo ke stavbě samostatných hřbitovů v jednotlivých lokalitách.

Ďáblický hřbitov vznikl až v roce 1896 a jeho stavbu provedl stavební mistr z Líbeznic Josef Krejza. V roce 1896, dne 23. srpna, byl slavnostně posvěcen veledůstojným pánem Štěpánem Pittnerem, vikářem z Líbeznic. V tu dobu byla také do schránky ve hřbitovním kříži uložena pamětní listina. Ve schránce byl také přiložen obraz návsi, který byl prezentován v Národopisné výstavě v Praze v roce 1895.

Přestavba kaple

O historii a přestavbách kaple se dozvídáme již pouze z listin, které byly uloženy ve schránkách, jež jsou umístěny v báni kaple. Jednou z takovýchto byla listina, která byla ze schránky vyzvednuta 8. října 1987. Jednalo se o zápis na listu vytrženém ze sešitu, který tam pravděpodobně dali sami tesaři při opravě kaple v roce 1929. V červnu 1907 oznámil farní úřad na Proseku arcibiskupské konzistoři, že ďáblická kaple je ve zchátralém stavu a konzistoř vyzvala velmistra řádu Františka Xavera Marata, aby záležitost vyšetřil. V roce 1908 byla také vyjmuta listina ze 14. srpna 1754 a uložena v archivu Křižovníků u Karlova mostu v Praze.

Snímání zvonů

Ani Ďáblicím se nevyhnula povinnost, kterou musely v letech 1. světové války postoupit téměř všechny obce, a to darovat kostelní zvony na vojenské účely. Tato smutná událost se uskutečnila 19. října 1917. Zvon vážil 48 kg a byl na něm nápis „Per Signum Crucis Libera nos Domie i. G. K. 1761“. Z jedné strany měl vyobrazení sv. Václava, na druhé znak Křižovníků, kříž s hvězdou.

Nového zvonu, v ceně 1400,- K, se Ďábličtí dočkali až 30. září 1923, kdy došlo k jeho umístění do věže nad křižovnickou kaplí. 

Škola Ďáblická

Od r. 1784 jednotřídní, od r. 1880 dvoutřídní, od r. 1887 trojtřídní a od r. 1897 čtyřtřídní.

Kdy bylo v Ďáblicích vyučováno ve starší době nelze s naprostou určitostí říci; scházejí všecky písemné doklady. Dle veškeré pravděpodobnosti stávala zde škola již za císaře Josefa II., neboť dle opisu listu křestního z fary Prosecké, kam je obec zdejší přifařena, uvádí se již v roce 1784 Frank Ferdinand jako ludirector v Ďáblicích.

Kde stála původní škola, o tom rozcházejí se ústní podání docela. Dle jedněch stávala prý škola vedle zámku v parkáně, nynější to zahradě; dle druhých byla škola v malém domku na návsi, jenž nesl čís. pop. 20. Byl to z kamene vystavěný domek, krytý šindelem a obsahoval malou školní světnici, malý pokoj s menší ještě kuchyní a s úzkou předsíní. Stával tam, kde nyní je zahrada A. Stejskala, který starou školu koupil od obce a r. 1887 rozbořil.

Jako prvý učitel uvádí se v Ďáblicích Ferdinand Frank, ludirector; však o tom zpráv nezůstalo; známější je téhož syn Frant. Frank, který si sám školy mnoho nehleděl, neboť většinu času věnoval řízení dvou velkých hospodářství, jichž byl správcem; k němu docházela čeleď pro denní rozkazy o rozvrhu práce hospodářské. Po odbytém rozkazu oddal se Frank vyučování vyšší „klassy“, jak říkali; četl se staršími evangelium nebo počítal. S menšími dětmi obíral se pomocník jeho Vojtěch Frank, snad bratr nebo příbuzný. Bylo-li slabikantů více, šli do předsíně, neb v létě před školu samu.

Vzrůstajícímu počtu školní mládeže (přiškolením osady Březiněvse) škola Ďáblická jednotřídní záhy nedostačovala. Proto provedena v r. 1880 přístavba školy nákladem 4300 zl., který přirážkou byl uhrazen. K tomu cíli přikoupeno bylo pozemků 85 sáhů čtverečných v ceně 85 zl.

1. ledna 1880 počalo se vyučovati ve II. třídě. Když mládeže stále přibývalo, obec rozšířila školu o třídu třetí, což se stalo r. 1887.

Vynesením c.k. zemské školní rady ze dne 14. ledna 1897 č. 194 byla otevřena při Ďáblické škole od 1. února téhož roku třída čtvrtá. Třída najata jest ve statku R. Vyšína č. 17; roční nájemné jest 70 zl. Světnice jest malá, nízká, nevhodná.

Patronem školy Ďáblické ve starší době byl Rytířský řád Křižovníků s červenou hvězdou, který druhdy v platech učiteli a v nákladu na školu měl hlavní slovo.

Děti byly přijímány do školy zpravidla na počátku školního roku, ale také i často mezi škol. rokem. Nejvíce školáků se hlásilo na jaře. Dokonaný 6. rok věku o přijetí rozhodl.

Docházka školní trvala dle nových škol. zákonů 6 let, ale žáci po skončeném 12. roce chodili do 14 i do 16 let do školy opakovací. Tato bývala v neděli odpoledne. Učilo se v ní čtení i počítání, při čemž evangelim, počítání z hlavy i dobropísemnosti pěstovány.

Školní plat vybírán byl v Ďáblicích týdne po 2 groších; platívalo se obyčejně v sobotu. Bohatí platili též zrnem a dávali o kvartálu měřici obilí.

V roce 1889 během prázdnin se odstranily záchody, které zápachem naplňovaly celý dům a na dvoře se vystavěly nové a přistavěnou chodbou se spojily s budovou. Z bývalých horních záchodů byl upraven kabinet pro vyučovací pomůcky a byla tam umístěna i velká skříň s knihovnou. Spodní záchody byly přestavěny na spíž pro řídícího učitele.

Rozhodnutím slavné c. k. okresní školní rady bylo v roce 1889 zakázáno nosit do školy národní odznaky.

V roce 1891 bylo nařízeno začít psát v prvních třídách kolmým písmem.

Ve školním roce 1892/93 chodily děti do školy jenom v zimě. V dalších obdobích chodily děti na polní práce.

Nové školy se Ďáblice dočkaly až o několik let později. 6. října 1901 byla vysvěcena nádherná nová školní budova.

V roce 1906 byla Ďáblickým povolena pátá třída.

Dětí stále přibývalo a v roce 1910 došlo k přeplnění čtvrté třídy. Bylo v ní 108 dětí. Proto byla výnosem c. k. okresní školní rady 16. ledna povolena při čtvrté třídě zdejší školy třída pobočná. Řízení o pobočku bylo sice zahájeno hned v září, ale Březiněves zdržovala její schválení, ač byla mnohokrát urgována. Teprve, když správce pozval dva důvěrníky, aby se osobně ve škole přesvědčili, kolik je tam žáků, svolili a pobočka byla otevřena v bývalé tělocvičně.

Těsně před I. světovou válkou, ve školním roce 1913/14, byla škola opět rozšířena na šest tříd a byla zrušena čtvrtá B.

V březnu 1923 byla stanovena povinná osmiletá školní docházka bez rozdílu věku.

V lednu 1924 byly nákladem 180,- K opraveny věžní hodiny na školní budově, které tam byly od roku 1903.

Ve školním roce 1929/30 došlo k některým úpravám ve škole. Byla zřízena školní kuchyň, jejíž vybavení bylo v ceně 2600,- K. Bylo zhotoveno šest nových lavic pro třetí třídu, nově natřeny školní tabule, rozšířeno elektrické vedení do tříd a další drobnosti.

Když byly vykonány všechny předběžné práce a zemský výbor dal svolení, bylo 13. června 1932 přikročeno k výstavbě nástavby a přístavby školní budovy. Školní budova byla rozšířena o východní křídlo a bylo nastaveno druhé patro, čímž se získalo šest nových tříd, jedna místnost pro dílnu nebo pracovnu, dva školní kabinety a nové záchody. Z dosavadního kabinetu byla zřízena školní kuchyň a z dřívějších záchodů bylo uděláno skladiště na uhlí a dříví. Zároveň s tím vším byl zaveden také vodovod se sedmi výlevkami. Také bezprostřední okolí školy bylo vhodně upraveno. Byl založen park, školní studna byla vyčištěna a čerpadlo opraveno. Celkový náklad na stavbu a vnitřní zařízení činil cca 830 000,- Kč. 24. října 1942 bylo vše zkolaudováno a vyučování ve třídách začalo 3. listopadu.

Ve školním roce 1933/34 bylo povoleno zřídit při škole šest zatímních poboček.

V roce 1938 bylo stanoveno, že v každé učebně musí být na čelném místě kříž s ukřižovaným Kristem.

V letech 1939/40 proběhla cenzura učebnic. Všechny inventární knihy byly znovu prohlédnuty a zcenzurovány. Zejména v učebnicích žáků, ve školních knihovnách, v kabinetech zeměpisu a dějepisu byla učiněna příslušná opatření. Vyřazené knihy, obrazy a mapy byly zapečetěny a řádně uloženy. Většina úředních knih byla přepsána nebo znovu zavedena.

V roce 1942 si děti školy moc neužily. Nejprve byly pro velkou zimu a nedostatek uhlí zimní prázdniny prodlouženy až do března a v říjnu onemocnělo hodně žáků spálou a záškrtem, a tak byly některé třídy zavřeny.

V roce 1944 se ďáblická škola stala sedmitřídní. Žáci byli zařazeni do sedmi postupných tříd a čtyř poboček. Ty byly při prvních čtyřech třídách a žáci v nich byli diferencováni tak, že nadanější byli vždycky zařazeni do třídy A.

V únoru 1945 byla šestá třída obsazena třiceti německými vojáky a 7. března se do dvou tříd východního křídla I. poschodí přistěhovali němečtí příslušníci dominia Berkholz. Druhý den ale byli všichni rozděleni do rodin a ve školní budově zůstalo asi 40 zemědělských dělníků polské, ruské a ukrajinské národnosti.

Vyučování v nové svobodné republice bylo zahájeno již v úterý 22. května 1945, kdy naše mládež poprvé vstoupila do slavnostně vyzdobené budovy školy. Vyučovalo se v deseti učebnách. Protože tři z nich byly postoupeny měšťanské škole a při všech postupných ročnících byly pobočky, bylo nutno pro nedostatek učeben zavést střídavé polodenní vyučování v prvních, druhých a třetích třídách. V červnu navštěvovali školu také hosté – sovětští učitelé, většinou důstojníci, kteří se živě zajímali o vyučování.

Měšťanská škola

Květnová revoluce 1945 splnila dávné přání – zřízení měšťanské školy v Ďáblicích. Byla to první akce MNV spolu s vedením školy se souhlasem Okresního národního výboru.

Počínaje pondělím 28. května 1945 bylo zahájeno vyučování v prozatímně zřízené měšťanské škole v Ďáblicích. Vyučovali odborní učitelé z Čakovic.

Povolení zřízení měšťanské školy bylo vázáno podmínkou, že místnosti pro učebny budou opatřeny do 1. prosince 1945. Bylo nutno najít řešení, jak učebny získat.

8. října 1945 byla na plenárním zasedání na MNV situace škol projednána a bylo rozhodnuto postavit novou provizorní školu ze dvou dřevěných „baráků“ zakoupených od závodu Avia z bývalé ubytovny v Ďáblicích po příslušné vnitřní úpravě a zvýšení stavby podezdívkou. Stavební místo bylo určeno na volném prostranství, dříve cvičiště hasičského sboru.

Prozatímní budova měšťanské školy byla v podstatě dohotovena o prázdninách roku 1946 svépomocí všeho obyvatelstva prostřednictvím brigád tak, že stavba byla dokončena, upraveno okolí školy a třídy vybaveny nejnutnějším nábytkem.

Slavnostní otevření školy se konalo 1. září 1946, při kterém byly zasloužilým brigádníkům předány diplomy za jejich obětavou práci.

O hlavních prázdninách roku 1947 byla ve škole zřízena tělocvična – přednáškový sál a v něm bylo upraveno také školní jeviště.

1. září 1948 vstoupil v platnost nový školský zákon a místo školy měšťanské byla ustavena střední škola.

Školní rok 1948/49 byl zahájen až 30. září. Stalo se tak proto, že v naší republice řádila dětská obrna.

1. ledna 1951 došlo v Ďáblicích ke sloučení obecné školy a měšťanky v devítiletou střední školu. V roce 1952 byla uzákoněna osmiletá školní docházka a škola byla přejmenována na osmiletou střední školu. Do šestnácti tříd bylo v tomto roce zapsáno celkem 506 žáků.

V září 1952 byla dána do provozu upravená školní kuchyň a jídelna.

Od školního roku 1953/54 byla v Ďáblicích zřízena osmiletá střední škola s jedenácti třídami na škole národní a s šesti třídami ve škole střední s JUKem.

Ve školním roce 1955/56 začala u dřevěné školy přístavba dvou tříd.

V roce 1960 se z osmileté střední školy stala základní devítiletá škola. V tomto roce měla 16 učeben a 506 žáků, mateřská škola 2 učebny a 93 žáků, zvláštní škola jednu učebnu a 18 žáků, hudební škola pět učeben a 135 žáků, dvě oddělení družiny měly jednu učebnu a 70 žáků.

V roce 1972 bylo v tělocvičně zbouráno jeviště.

1973/74 – v hlavní budově č.p. 17 byla provedena generální oprava elektrického vedení, z pražského vodovodu zavedena voda a vybudováno ústřední topení.

1985/86 má škola dvanáct tříd, do kterých chodí 320 žáků.

1988/89 zahájila v Ďáblicích výuku Lidová škola umění.

Ve 2. čtvrtletí 1996 byla zahájena přístavba a rekonstrukce ZŠ.

Školní rok 2000/01 již proběhl i ve zprovozněné přístavbě ZŠ. Tím také skončil život důvěrně známé „dřevěnky“ Na Terase.

Ďáblická škola v tomto století

Rok 1945

Poslední rok okupace naší země německým fašismem. Podle vyvíjející se situace na frontě a politických událostí v okupovaných zemích schylovalo se k brzkému a neodvratnému konci fašistického Německa a tím i ke konci takzvaného „Protektorátu Čechy a Morava“.

I když Němci prováděli různá opatření, která měla nasvědčovat, že jsou ještě dost silní, bylo vidět z rychlého postupu sovětské armády do Německa a přes Karpaty, že válečné mraky se stahují k nám.

9. ledna muselo odjet k Lipníku na Moravu 27 našich občanů na kopání zákopů.

8. února v obci rekvizice. Sedláci dobrovolně odevzdali 170 q obilí (o 20 q předali), takže nebyly domovní prohlídky. Bylo zde 20 německých četníků.

20. února se v Ďáblicích prováděly odvody koní. Koně umísťovali po statcích a vozy na hřišti.

21. až 24. února bylo do školy nastěhováno 30 německých vojáků.

7. března se do dvou tříd východního křídla I. poschodí školy přistěhovali němečtí příslušníci dominia „Bergholz“ z okresu Svídnica (asi 60 lidí). Druhý den však byli rozděleni do soukromých domů, hlavně k místním rolníkům a ve školní budově zůstalo asi 40 zemědělských dělníků polské, ruské a ukrajinské národnosti.

22. března přeletělo nad obcí na 600 cizích letadel, ale k bombardování nedošlo.

Zato však v neděli 25. března byl hrozný den, kdy letadla západních mocností provedla ničivý nálet na široké okolí. V Praze byla rozbita továrna „Českomoravská“, dále byly postiženy obce Kbely, hlavně letiště s letadly, Satalice, Letňany s okolím. Bombardovaný pás se táhl až do Ďáblic, kde končil. Zasažena byla jen východní část obce, a to ulice Havlíčkova a Legionářů. Bylo pro nás štěstím, že tato spoušť nezasáhla celou obec. Poškozeny byly domy pp. Hodinky, Libovického, Jakeše, Kloudy a jedna bomba dopadla až před hostinec p. Srchy. Několik občanů bylo při náletu zraněno. Tato spoušť trvala od půl dvanácté do čtrnácti hodin, kdy šla jedna vlna letadel za druhou, kdy se zem chvěla od vybuchujících bomb.

16. dubna byl proveden veliký nálet na letiště kolem Prahy, kde vznikly veliké požáry, a byla zničena letadla. Nad Ďáblicemi se otáčely stíhačky západních spojenců, které prováděly nálet na letňanské letiště. Celý průběh náletu jsme sledovali z ulice Husovy, a protože z letadel stříleli světelnými náboji, bylo vidět i přesné zásahy do letadel na letišti.

25. dubna byla nad naší obcí pronásledována německá stíhačka americkým letadlem, které německou stíhačku sestřelilo, a ta shořela. Náboji z amerického letadla byla poškozena střecha domu p. Procházky č.p. 3.

V měsíci dubnu měly válečné události již rychlý spád, ale zatýkání a popravy českých lidí neustávaly. Byla to poslední křeč nacismu před zhroucením.

A přišel 5. květen 1945.

U nás, jako v mnoha okolních obcích, které jsou v přímém sousedství s hlavním městem Prahou, probíhal historický den (sobota) jinak než dny dřívější. Již v ranních hodinách dělníci v továrnách nepracovali, tvořili hloučky a každý věděl, že se něco děje a že významné události nenechají na sebe dlouho čekat.

V závodě Avia v Letňanech po delším čekání bylo oznámeno, že toho dne se nepracuje, že se má jít domů a vyčkat dalších pokynů.

Ty přišly způsobem, jakému jsme se ani nenadáli. Ve dvanáct hodin třicet tři minuty, kdy většina občanů obědvala, a měli zapnuty rozhlasové přijímače, slyšeli historickou událost v našich dějinách – výzvu pražského rozhlasu ke všem občanům naší vlasti, hlásající ozbrojené povstání proti německým okupantům.

V Praze začala revoluce a bylo potřeba hlavnímu městu pomoci. Byl to nejradostnější, ale také nejvážnější okamžik nás všech, protože jsme nevěděli, co se bude dít a jak pomoci. Občané vycházeli na ulice a dohadovali se, co dělat. Někteří začli vyvěšovat vlajky; netrvalo dlouho a již skoro na všech domech vlály vlajky. Dosti občanů spěchalo na pomoc Praze, ale někteří tam nedošli, protože již na cestě položili své životy za vlast.

Mezi prvními padlými z naší obce byli: Hnilička Josef, Wick Arnošt, Holeček Rudolf a Derfl Karel, kteří položili své životy na Slovance na konci ulice při pokusu o obsazení protileteckých baterií umístěných u Střížkova. Raněn tam byl také pan Baštář, který bydlel u p. Kušty.

Hodně občanů se shromáždilo na Pražské třídě u domu č.p. 204 (u hotelu) a po prvních chvílích chaosu se došlo k tomu, že by nebylo správné, aby šli všichni do Prahy, protože tam je lidu dost a že bude lepší bránit Němcům v přístupu do města zvenčí. V sále budovy č.p. 204 bylo utvořeno velitelství, odkud se potom řídily všechny operace. Velitelem byl ustanoven poručík Čermák. Byly utvořeny hlídky, které obsadily výpadové silnice z obce. První směrem k Březiněvsi, druhá na konci pražského hřbitova na silnici ku Praze a třetí na silnici k Chabrům za obcí na návrší, kde odbočuje polní cesta vlevo směrem k háji. Byly to vážné chvíle, kdy se na hlídkách čekalo na další události. Stálo se v dešti, promočeni, protože stále pršelo, nikdo nebyl na takové počasí připraven. V tom chaosu nebylo zajištěno střídání hlídek a tak se na některých stanovištích stálo prvý den od odpoledních hodin až do půlnoci.

První starostí také bylo odzbrojit německou posádku, ubytovanou v lágru. Byl to komplex dřevěných budov na pozemku pod vrchem Ládví, které postavila továrna Avia Letňany jako ubytovny pro své zaměstnance. V jedné z nich, asi uprostřed, byli umístěni Němci. K jednání s nimi se odebrali občané: Kulhánek jako vedoucí, Šaloun, Trávníček, Sláma, Kocík. Před barákem, kde byli Němci ubytováni, stály kulomety, a když naši zástupci přišli asi na padesát kroků, byli zastaveni a jen dva šli dál k jednání s německým velitelem v hodnosti majora. S ním přišel také německý civilní politický zástupce Kaschtovský, který působil v letňanské Avii po dobu okupace. Po krátkém jednání byla žádost o kapitulaci Němců přednesená panem Kulhánkem odmítnuta a velitel Němců prohlásil, že zbraně vydá pouze americké armádě. Naši zástupci sdělili odpověď Němců ostatním občanům, kteří již v dosti velkém počtu také do lágru přišli. Ihned byl barák s Němci obklíčen. Mezi tím byly opatřovány zbraně. Bylo posláno auto do Líbeznic, odkud se přivezlo několik lehkých kulometů. Bylo navázáno spojení s okolím, k němuž bylo použito telefonu na četnické stanici. Tak se získávaly informace o vyvíjejících se událostech v okolí.

V části obce Seidlova kolonie (ve vile dr. Choda) byl německý štáb, odkud se měla řídit obrana Němců v celém okolí. Odtud vedly telefonní linky všemi směry, a to nejen k dělostřelecké baterii na Střížkově, ale i do Avie, k nám do lágru a ještě na mnohá jiná místa.

O přerušení telefonického spojení uvedeného štábu se postarali občané Jeřábek a Šedivý, kteří u jejich domů dlouhým hákem přetrhali na sloupech telefonní dráty.

Z Prahy již byla slyšet střelba. Vývojem situace bylo velení Němců v Ďáblicích ochotno k dalšímu jednání s jejich známými z továrny Avie. K tomuto jednání šel za obec pan Kulhánek, za Avii Ing. Mráz (kapitán v záloze) a Ing. Dolanský, kteří z Avie přijeli na motorce. Němci žádali volný průchod se zbraněmi na hranice protektorátu, jinak že se vzdají jen Američanům. Nyní byli naši zástupci ve výhodě v důsledku přerušení telefonického spojení, protože Němci neměli přehled o situaci a jednali v domněnce, že západní spojenci jsou již v Praze a vzmáhající dělostřelba je v této domněnce utvrzovala. I našim zástupcům však dělostřelba působila rozpaky a nutila je k spěšnějšímu jednání. Také občané, kteří obklíčili barák, byli netrpěliví, ježto jednání trvalo již dvě hodiny a chtěli naše zástupce vidět, zda se jim nic nestalo. Z celého jednání Němců bylo zřejmé, že sami se nemohou rozhodnout, poněvadž tam byli dva rozhodující činitelé, a to vojenský a civilní. Vojenský si byl vědom své nevýhodné vojenské pozice a žádal o povolení přechodu do jiného vojenského postavení. Konečně pak byl dohodnut odchod Němců se zbraněmi z továrny Avia v Letňanech, kde po odevzdání zbraní budou internováni. Byla jim dána lhůta půl hodiny k přípravě odchodu. Potom vpředu před jednotkou šel Ing. Mráz a Ing. Dolanský a vzadu šel pan Kulhánek s německým majorem. V dané situaci byla tato dohoda pro nás výhodná, protože beze ztrát se zlikvidovala silná vojenská jednotka a zbraní bylo použito k obraně.

Po odchodu zmíněné jednotky přijížděla od Čakovic motorka s přívěsným vozíkem, obsazena dvěma Němci. Byli několika občany na křižovatce u Plačků stavěni. Němci na oko zastavovali, avšak když k nim přistoupil pan Novák, bydlící u pana Kořana, zadní z nich vytáhl pistoli a střelil jej do břicha, načež seskočili z motorky, kterou nechali na místě činu a prchali směrem k Březiněvsi. Zraněného občana ošetřil místní lékař dr. Tatzauer a za měsíc byl zdráv. Jeden z Němců byl zastřelen u Březiněvsi.

Na okraji obce směrem ku Praze, u domu č.p. 92, byla postavena provizorní barikáda z vozů a různého materiálu. U této barikády byla hlídka, která kontrolovala všechny cizí osoby přicházející od Prahy. Odváděla je na četnickou stanici, kde po přešetření občanům ze vzdálenějších obcí byly vydány propustky, aby je nezadržovaly ostatní hlídky postavené podél celé silnice.

Tak zde byl zadržen mladík německé národnosti, který v Praze studoval medicínu a chtěl uprchnout. Potom po dobu revoluce pomáhal ošetřovati raněné v provizorní nemocnici zřízené ve škole (ul. Komenského č.p. 17).

Kolem šestnácté hodiny přišel od Prahy k této barikádě oddíl pěti německých vojáků, kteří byli plně vyzbrojeni, na zádech plné baťohy a v rukou vedli kola. Byli ze štábu v Seidlově kolonii, a protože neznali situaci, chtěli jeti k Mělníku a tak se zachránit. Byli odzbrojeni a odvezeni do Avie, kde byl zřízen zajatecký tábor. Jejich pušky byly prvními zbraněmi, které dostali obránci zmíněné barikády.

Další barikády se postavily na hlavní ulici u domu č.p. 42, Na Štamberku na rohu Husovy ulice u č.p. 91, v ulici Komenského u domu č.p. 15 a na ulici Chaberské u domu č.p. 442.

Druhým nejbližším ohniskem nepřátelského odporu byla protiletecká baterie na Střížkově, kam se skupina občanů odebrala k pokusu o obsazení. Zaujali pozice jižně od Pražského hřbitova. Zde došlo k vzájemné kulometné a jednotlivé přestřelce s Němci, kteří byli rozloženi podle silnice Letňany – Slovanka. Mezi tím došla zpráva ze Slovanky, že rovněž zahajují s Němci jednání. Naši postupovali po polní cestě, vedoucí asi z poloviny jižní strany hřbitova na Střížkov. Když se přiblížili asi na tři sta kroků, bylo z německé strany vystřeleno. S kapesníkem v ruce došel pan Kulhánek na silnici a dohodl s Němci, že naši zaujmou původní pozice u hřbitovní zdi a vyčkají na výsledek jednání skupiny Slovanka s Němci. Krátce poté bylo vidět parlamentáře s bílým praporem přicházející ze Slovanky k německému velitelství. Slovanka vyjednala podobnou dohodu, o které bylo jednáno s našimi. Byl dohodnut volný průchod Němců se zbraněmi na hranice protektorátu. K ránu 6. května byli na odchodu provázeni již uniformovanou pražskou policií k Ďáblicům. Tyto jednotky však byly odzbrojeny v Líbeznicích.

V noci z 5. na 6. května byli zajištěni místní Němci a byli umístěni v obecné škole.

V neděli 6. května byla ustavena 1. bojová skupina (revoluční garda) ze soudruhů, kteří před válkou byli cvičenci FDTJ. Velitelem ustanoven Blažek, zástupcem Svoboda. Umístěna byla v restauraci u Vernera a používána k nejdůležitějším úkolům. Členové drželi hlídky ve škole, na Ládví, na Chaberské v cihelně.

6. května byla činnost hlavně výzvědná a doplňovala se výzbroj. Z Líbeznic byly přivezeny dva těžké kulomety, několik automatů a pancéřové pěsti. Kromě toho získali jsme další pušky se střelivem.

Na silnici k Chabrům a Březiněvsi byly položeny nárazníkové výbušniny panem Zedníkem.

K polednímu k nám dorazil na autě vyzbrojený oddíl z Avie, který byl vyslán na posílení našeho oddílu k obraně háje od chaberské silnice. Zde také při střetnutí s Němci všichni položili své životy. Byli to: Kynor, Brada, Ouhrabka, Petřík, Vojáček, Zámiš, všichni z Čakovic. Z naší obce to byli: Břicháč, Brejcha a Dolejš.

Na volání Líbeznic o pomoc bylo tam vysláno jedno vyzbrojené družstvo. Byl s nimi ruský občan, který se ukrýval u pana Jarčiče v hotelu. U Pakoměřické cihelny zneškodnili pancéřovou pěstí tank, posádku zajali a předali do Líbeznic. Ostatní tanky ujely.

Pan Svoboda přivedl z háje čtyři německé vojáky, kteří se tam ukrývali v rozhledně.

6. května nastoupil jako velitel obrany v naší obci nadporučík Štěpánek z Nuslí, vyslaný k nám pražským posádkovým velitelstvím jako aktivní důstojník k převzetí našeho úseku. Odpoledne byl podniknut průzkum ke Zdibům na vrcholu svahu mezi Zdiby a Ďáblicemi, vedený p. Kulhánkem. Němci postupovali s tanky přes Zdiby na Chabry a Prahu v kolonách. Jejich tanky zahájily palbu na naše pozice – hlubší škarpa u silnice Chaberské. Střely nás přeletovaly a dopadaly na pole u obce. Byly při tom zasaženy domy občanů Fialy a Nekoly, jedna střela přeletěla přes Ládví a zasáhla dům p. Břicháče u Pražského hřbitova.

6. května odpoledne bylo také přikročeno k vyvařování jídla pro občany ve službách. Vedením kuchyně byl pověřen pan Kopek. Vyvařovalo se ze zásob, které se podařilo získat zabráním skladu v lágru po Němcích a z darů od místních občanů. Zařízení bylo rovněž ze skladu v lágru. Jako prvý pokrm se vařila večeře pro 70 osob, ale pro večeři přišlo 145 osob, což bylo neúměrné ke skutečnému stavu mužů ve službě. Přílišná poptávka byla zaviněna tím, že se vydávaly i cigarety. V následujících dnech se situace ve stravování ještě zhoršila, poněvadž nesvědomití občané zneužívali dobra, které bylo míněno pro ty, jež konali službu ve prospěch všech. Vyvařovalo se od 6. května až do 19. května.

7. května v odpoledních hodinách došlo hlášení, že se k Seidlově kolonii blíží od Letňan tank. Ten z odbočky polní cesty od Střížkova zahájil palbu na Seidlovu kolonii a zřejmě cílil na okraj hřbitovní zdi, za jejímž rohem byli naši obránci zpozorováni. Po několika ranách podařilo se mu zasáhnout roh hřbitovní zdi, při čemž byli všichni tlakem vzduchu povaleni a někteří úlomky betonu poraněni. Naši se museli omezit pouze na pozorování tanku, který nevěda s jakými zbraněmi disponujeme, neodvážil se k přímému postupu ke hřbitovu, obrátil se a postupoval pak po silnici ke křižovatce Letňany – Ďáblice – Slovanka a po polní cestě k Rosenkranzově cihelně a odtud dosáhl Seidlovy kolonie. Bylo tam z velitelství posláno dosti dobře ozbrojené družstvo, vedené p. Myslíkem k průzkumu. Když družstvo došlo na Ládví, tank byl již na zpáteční cestě za Pražským hřbitovem směrem k Letňanům. Jeho cílem pravděpodobně bylo zjistit situaci Němců, kteří byli posádkou v Seidlově kolonii.

Družstvo zalehlo v prohlubinách nad cihelnou, majíce po pravé ruce kraj háje, před sebou Slovanku, Kobyliskou střelnici a pozorovalo terén v okolí. Tu se objevili Němci na dolním rohu Kobyliské střelnice a postupovali po obou stranách silnice směrem na Slovanku, v síle jednoho slabšího praporu s dělem, které postavili na rohu střelnice a zahájili palbu do různých směrů. Ta měla zabránit eventuálním úmyslům napadnout postupující jednotku. Střelbou poškodili několik domů na Slovance a v Seidlově kolonii, kde byl také přeražen drát elektrického vedení o vysokém napětí. Potom se Němci přesunuli do prostoru protiletadlové baterie na Střížkově a zahájili znovu palbu na Seidlovu kolonii a k ďáblickému háji do prostoru stanoviště družstva. Střelbou nebyl zraněn nikdo, i když střely dopadaly hodně blízko, takže na nás létala hlína od vybuchujících nábojů. V přestávce střelby se družstvo po jednotlivcích stáhlo do Seidlovy kolonie a odtud do obce na velitelství.

Na chaberské silnici byl bombou z německého letadla (čápa) zraněn pan Kolka.

Již prvý den revoluce byla ve škole zřízena nemocnice pro české příslušníky (v nynějším bytě školníka), které denně několikráte navštěvoval místní lékař dr. Tatzauer. V ostatních učebnách v prvním a druhém poschodí byla nemocnice pro raněné německé vojáky. Dole v přízemí byli v jedné třídě internováni místní občané německé národnosti. Velitelem nemocnice byl první den místní lékárník Šedivý. Protože bylo třeba jeho přítomnosti v lékárně, místo něho převzal vedení druhý den učitel Vytiska, který nemocnici vedl až do jejího přemístění do budovy v lágru.

Úřadovna této nemocnice byla v místnosti nynější ředitelny, která byla zároveň operační místností. Zpočátku bylo v budově jen osm českých pacientů, avšak po vzdání se německé armády a příchodu sovětské armády byly skoro všechny místnosti naplněny raněnými vojáky a ještě museli být mnozí, pokud to bylo možné, převezeni do nemocnice na Bulovce.

Jako lékař pro raněné německé vojáky byl jeden lékař v hodnosti plukovníka z Kolína nad Rýnem, jemuž k ruce byl dán lékárník z Frankfurtu nad Mohanem. K dispozici měli jen jednu operační soupravu a skoro žádné dezinfekční prostředky, neboť zásoba, kterou měla místní lékárna, byla v krátkosti vyčerpána. Narkotické prostředky nebyly žádné a tak bylo nutno lehčí operace, a dokonce i amputace ruky dělati při plném vědomí v úřadovně na dlouhém konferenčním stole, kdy raněného drželo několik vojáků. Protože nebyla žádná dezinfekce, docházelo k častým otravám a ráno stálo vždy na chodbě několik nosítek s mrtvými německými vojáky. Jejich jména byla vedena v řádném seznamu, který byl později předán do nové nemocnice v lágru.

Budova nemocnice stala se rovněž záchytnou stanicí pro politické uprchlíky, vracející se z německých koncentračních táborů. Tak zde byli tři Poláci, strašně vyčerpaní, kteří nemohli ani jíst a museli být krmeni, k nim přibyli dva Holanďané, kteří později byli převezeni na holandský konzulát.

Úterek 8. května byl chudší na bojové události, ale práce bylo stále dost od rána do večera. Stále byla slyšet střelba, zvláště od severu a bylo zřejmé, že jest to ústupový boj německých vojsk pohybujících se po rumburské silnici k Chabrům a Praze.

Těžkou chvíli však zažila naše obec v noci z 8. na 9. květen, kdy projíždělo naší obcí od Čakovic třináct německých tanků. Zpráva o tom přišla z Čakovic asi v 16 hodin odpoledne od s. Hulínského, že ve večerních hodinách máme uvolnit cestu na Chabry pro německé tanky, které po dohodě s velitelstvím v Čakovicích ve smyslu kapitulace mají být v Praze odzbrojeny. Bylo ujednáno, že je budou očekávat místní četníci a provedou je přes obec.

Nejdříve se nechtělo souhlasit s uvolněním barikád, ale po zvážení, že se stávající prostředky nelze pomýšlet na obranu proti třinácti vyzbrojeným těžkým tankům, byly zábrany uvolněny. Z velitelství v hotelu se narychlo odnesly zbraně a střelivo do sousedních zahrad. Němci přijeli 9. května v jednu hodinu po půlnoci a na pokraji obce je očekávali vrchní strážmistr Španinger a štábní strážmistr Žďánský. V čele Němců šel důstojník a asi 10 vojínů ozbrojených samopaly. Dotyčný důstojník ve stáří asi 30 roků malé zavalité postavy vyzval vrch.str. Španingera a št.str. Žďánského, aby šli napřed na četnickou stanici. Když došli na křižovatku k hotelu, vrch.str. Španinger hlásil německému důstojníku, že četnická stanice je ještě asi 400 m dále. Němci tomu uvěřili a tak dál již nešli, ale za každou cenu chtěli do budovy, kde je ubytováno místní velitelství. Poněvadž nebyla v sále hotelu zhasnuta světla, zřejmě to bylo Němcům nápadné a tak tam šli. Přítomné členy služby vyzvali, aby stáli se zdviženýma rukama, načež Němci každého osobně prohlédli, nejsou-li ozbrojeni. Důstojník se ptal vrch.str. Španingera, co tak pozdě v noci dlí tolik mužů v této místnosti. Na to mu odpověděl, že udržují v obci požární bezpečnost a pořádek. Důstojník zavrtěl hlavou, nic neřekl, vzal čtyři vojáky a šli ze sálu do výčepu, kde odcizili nájemci hotelu p. Jarčičovi nějaké likéry, salám a jízdní kolo. Ve skladišti potravin rozbili žárovky do mouky a i ostatní věci zničili. Tuto noc měl službu velitele poručík Myslík z Prahy, který když se Němci vraceli od hotelu, musel ještě se třemi členy služby, vrch.str. Španingerem a št.str. Žďánským, jít před nimi jako rukojmí ke koloně, která stála před školou.

Zatím i ve škole bylo napjaté očekávání. V té době bylo v přízemí osm raněných občanů a ve vedlejší místnosti byli občané německé národnosti, kterým vedoucí stráže dal zout boty, aby nemohli utéci. Nejnapjatější chvíle byla, když z kolony vystoupil německý důstojník a šel do školy, ve které byla zhasnuta všechna světla, každý čekal, co se bude dále dít. Důstojník se však v půli cesty na schodišti otočil a šel zpět. Celá kolona se potom dala do pohybu po silnici k Chabrům.

K nebezpečné situaci v ohrožení naší obce Němci je nutno si říci několik slov o rozložení německé armády. Jeden proud, byly to hlavně tankové a motorizované části, ustupoval po porážkách v Jizerských horách a Středohoří po silnici Česká Lípa – Praha, v našem případě po rumburské silnici ke Zdibům. Druhá část po dosažení labského Kostelce, chtěla se dostat přes Líbeznice do Prahy a třetí část přes Čakovice na Ďáblice a rumburskou silnici.

Nás nejvíce zajímala druhá část, která směřovala na Líbeznice. V Líbeznicích byl obranný uzel, který bránil Němcům v postupu. Tam líbezničtí občané za pomoci sovětských zajatců a Vlasovců vytvořili skutečně prvotřídní obranu, o kterou se rozbíjely všechny útoky Němců.

Mezitím Němci prorazili obranu chaberských a valili se po silnici rumburské na Prahu. Jen tato nešťastná okolnost zachránila naši obec od toho, že Němci nešli přes Líbeznice, Březiněves na Ďáblice a Prahu.

9. května v šest hodin ráno oznámila hlídka, vyslaná na Ládví, třemi světelnými raketami osvobození – příchod sovětských vojsk.

Naše radost dostoupila vrcholu, když kolem desáté hodiny dopoledne přijel k nám do obce první sovětský tank. Tím nabyli jsme jistoty o naší bezpečnosti. Na ulicích jásot a vítání nebralo konce. Vbrzku následovaly další tanky a počali docházet první zajatí Němci.

Tak nám opět vzešla svoboda od sovětských vojáků z nacistické okupace.

Kolem jedné hodiny odpolední předvedli nám tankisté sovětské armády své střelecké umění. Od Čakovic se blížil k Ďáblicům motorový vůz obsazený německými vojáky a jeden německý tank. Sovětský tank stojící za plotem v Havlíčkově ulici po upozornění vyřítil se do polí hotov k boji. Prvým výstřelem z děla tanku zasáhl německý vůz s vojáky, který se okamžitě vzňal, a vojáci se vzdali. Německý tank nepokusiv se ani o boj rychle obrátil a prchal zpět k Čakovicům. Podařilo se mu ujeti.

9. května v ranních hodinách přišel první transport Němců, který byl odveden na sportovní hřiště. Byly zde zajištěny tři vozy, které byly plné proviantu a různých věcí vojenských i civilních. Bylo tam též velké množství marek.

K zvládnutí chaosu ve sběrném táboře byl pověřen funkcí velitele zajateckého tábora pan Diviš, bývalý obecní strážník, který v okupaci pro příslušnost k čsl. obci legionářů byl dán okupačními úřady do penze. Novým revolučním národním výborem byl reaktivován. Rovněž zajišťoval odsun soustředěných Němců do Prahy.

Potom obcí procházely již jen veliké transporty německých armád, které byly sovětskými vojáky odzbrojovány. Za odpoledne prošlo naší obcí asi 10 000 německých zajatců.

10. května byl vypraven vojenský pohřeb ďáblickým občanům J.Hniličkovi, A.Wickovi, R.Holečkovi a K.Derflovi, kteří byli zastřeleni již prvý den revoluce na Slovance. Jsou pochováni na Pražském hřbitově, v oddělení hrdinů.

Břicháč K., který padl v háji, byl nejdříve pochován v Kobylisích vedle hřbitovní zdi, potom byl vykopán, přeložen do nové rakve, převezen a pochován na hřbitově v Ďáblicích.

Při příchodu transportů německých zajatců byly jim z vozů zabavovány cenné věci, které se odevzdávaly na národní výbor, a každý odevzdávající obdržel potvrzení o převzetí. Byly to hlavně zlaté a stříbrné předměty, hodinky, budíky a peníze. Vše bylo uloženo v trezoru národního výboru, k němuž byly dva nestejné klíče.

Podle sdělení pana Kulhánka (datum si přesně nepamatuje) dostavili se na národní výbor dva sovětští důstojníci a žádali vydání těchto věcí. Byl jim zatím předán seznam věcí. Druhý den pan Walter, majitel řeznictví Na parcelách, odvezl autem pp. Kulhánka a Nováka na velitelství SNB Praha I do Konviktské ulice, kde měli zmínění důstojníci kancelář a tam jim věci předali.

Pošta

O to, mít v Ďáblicích vlastní poštu, usilovali radní téměř deset let. Vše začalo v roce 1921, kdy radní dosáhli povolení zřídit v obci poštovní úřad. Zůstalo ale pouze u povolení, protože nevybrali vhodné místo, kde by byla. Zde je nutno říci, že radní se o to zas tak moc nestarali, a tak ani v roce 1927 nebylo místo vybráno. Až v roce 1928 bylo znovu žádáno o zřízení poštovního a telegrafního úřadu v Ďáblicích a 1. července 1929 byl konečně zřízen.

Před tím poštu doručoval čakovický poštovní úřad. S tím ale byly potíže, protože obyvatel v Ďáblicích přibývalo. První poštovní úřad byl umístěn v domě čp. 46 v Ďáblické ulici, který patřil řádu Křižovníků. V letech okupace byl přemístěn do domu čp. 143, opět v Ďáblické ulici, jehož majitelkou byla Věra Novotná.

V květnu 1955 byl přemístěn do domu čp. 118, jehož majitelem byl Jaroslav Pokorný. V roce 1982 byl z důvodu adaptace přemístěn do budovy čp. 66, kde dříve sídlil MNV. Po dokončení adaptace se opět vrátil do budovy 118.

Nyní je v domě čp. 339. Jak je vidět, ďáblická pošta se stěhovala poměrně často. Jedno ale je na tom zajímavé. Vždycky byla v Ďáblické ulici.

Akcíz

Posledním objektem směrem na Prahu, mezi Ďáblicemi a Prahou, na vršku nad Ďáblicemi, je dům čp. 160, zvaný „akcíz“.

Jeho vznik se datuje od roku 1921, kdy byla na hranicích Prahy určena potravní čára. To fungovalo až do okupace. Až do té doby byl obecní rozpočet značnou částkou vyrovnáván poplatky, které vybíralo hlavní město Praha z „potravní daně na čáře“. To znamenalo, že na všech výpadových silnicích vedoucích z Prahy, a tak i v Ďáblicích byly postaveny domy, ve kterých byli umístěni členové finanční stráže, kteří vybírali ze všech potravin dovážených do Prahy určité poplatky. Jejich část dostávala obec, a to podle počtu obyvatel, kteří bydleli za potravní čárou směrem ku Praze.

Potravní daň museli platit i zdejší obyvatelé. Takže, když nakoupili jídlo ve starých Ďáblicích a pak s nákupem šli do Učitelských vil nebo do Seidlovy kolonie, platili na potravní čáře, jako každý jiný.

Růst obce

Ďáblice patřily k předměstským čtvrtím Prahy. Byly a jsou složeny převážně z rodinných domků se zahrádkami. Je zde také několik parčíků, ale největší plochou zeleně je Ďáblický háj.

Ďáblický katastr patřil mezi největší v okrese. Měřil 905 ha 46 a a 39 m. Vzdušnou čarou měřil 4100 m.

Obdobím největšího růstu byla doba po 1. světové válce, kdy v okolních obcích Čakovicích a Letňanech vznikaly velké továrny, a tak mnozí dělníci si zde stavěli své domky. V této době vzniklo několik nových částí obce, které byly rozloženy kolem vrchu Ládví.

„Na Parcelách“ - nová čtvrť, která je souvislá se starou obcí na severovýchodním svahu Ládví, vyrostla po první světové válce.

„Nové Ďáblice“ - druhá největší část obce. Vznikla v letech 1925 až 1927 na pozemcích odprodaných řádem Křižovníků, a to při pravé straně výpadové silnice z Prahy k Roudnici, pod lesem Ládví, tam byla již vklíněna do pražského katastru, takže s ním stavebně úplně souvisela.

„U Topolů“ - kolonie zahradníků, skupina domků postavených na meliorovaných pozemcích „u topolů“ v roce 1926 s prvním číslem popisným 241.

„Učitelské vily“ - čtyři vkusné vilky, které vystavěli čtyři učitelé definitivně ustanovení na zdejší škole v letech 1923/24.

„Seidlova kolonie“ - postavená v roce 1938 továrníkem Seidlem, řeznictví a uzenářství Praha. Nejdříve to bylo 67 domků povolených pro uvedenou firmu.

„Stejskalova kolonie“ - nová část obce západním směrem pod Ládvím u Chaberské silnice, byla založena v roce 1938 na pozemcích Františka Stejskala. Tato část obce přímo souvisela s Dolními Chabry.

Přehled počtu domů k 31. prosinci 1948: normálních 739, nouzových 31, jiných 19, celkem tedy 789. Popisných čísel bylo v obci celkem 742, z toho tři byla zrušena. Obyvatel zde bylo 5750.

Krajské zřízení

Od 1. ledna 1949 vešel v platnost zákon o krajském zřízení. Jedním z důsledků tohoto opatření bylo rozdělení dosavadního okresu Praha - venkov na dva okresy: Praha - západ a Praha - sever. Tímto rozdělením patřily Ďáblice od 1. ledna 1949 do politického okresu Praha - sever.

Připojení části obce Nové Ďáblice ku Praze

Záležitost připojení byla projednávána na mnoha jednáních. Faktem bylo, že tuto část obce rozdělovala s Prahou 8 pouze ulice od Kobylis. Celým svým životem, jak hospodářsky, kulturně i zaměstnáním splynula s hlavním městem Prahou. Od mateřské obce byly Nové Ďáblice vzdáleny téměř hodinu. Není proto divu, že zdejší obyvatelé chtěli být připojeni ku Praze. Obyvatelé ze staré části zase zastávali požadavek, aby obec byla k Praze připojena celá a ne jenom její část, protože tím by se zhoršovaly hospodářské poměry v obci, které již tak byly dost špatné v porovnání s okolními obcemi.

Bylo totiž stanoveno, že finanční prostředky budou obcím přidělovány podle počtu obyvatel. Ďáblice byly přiděleny do IV. kategorie a nechtěly klesnout níže.

21. července 1949 byla na plenárním zasedání MNV projednána žádost ÚNV v Praze o připojení části obce Nové Ďáblice a dále části obce, na níž leží ústřední hřbitov a zásobní zahrada pražské obce. Vše se mělo předat k projednání Akčnímu výboru národní fronty v Ďáblicích.

23. října 1950 se konala veřejná schůze - hovory s občany v sále hotelu „Veselý“ s následujícím programem - připojení obce Nové Ďáblice, Seidlova kolonie a území nového Pražského hřbitova ku Praze.

Rozhodující jednání se konalo 20. listopadu 1950 na plenárním zasedání MNV v sále „U Srchů“. V úvahu bylo vzato i to, že v radě MNV hlasovalo sedm členů pro odpojení a čtyři proti. Současně byly projednávány připomínky občanů části obce Seidlova kolonie, kteří si rovněž přáli připojit ku Praze, jakož i záporné stanovisko členů plánovací komise a podpisová akce občanů starých Ďáblic, kteří v dosti velkém počtu s odpojením nesouhlasili (70 podpisů). Podpisová akce byla předsedou MNV označena za anonymní, jelikož nebyl znám její organizátor. Po déle trvající debatě, které se se souhlasem MNV zúčastnili i přítomní občané, bylo přikročeno k hlasování. V poměru 20:8 bylo odsouhlaseno odpojení Nových Ďáblic, Seidlovy kolonie, území Pražského hřbitova včetně území zásobní zahrady hl. m. Prahy od obce Ďáblice.

20. října 1951 došlo k předání. Ďáblice tak přišly o 193 domů, o 70 ha pozemků a o 1586 obyvatel.

V pondělí 22. října se konala v Dělnickém domě v Kobylisích veřejná schůze u příležitosti připojení Nových Ďáblic, Seidlovy kolonie a Pražského hřbitova ku Praze. Promluvil i tehdejší primátor Prahy Dr. Václav Vacek. Tímto dnem bylo konečně splněno přání občanů jmenovaných částí obce - připojení k hlavnímu městu, čímž se po mnoha letech podstatně změnily hranice Ďáblic.

Ďáblice ponechány ve IV. kategorii obcí

Jak již bylo napsáno, Ďáblice patřily do čtvrté kategorie proto, aby nebyly odtržením obcí poškozeny, byla jim povolena výjimka a zůstaly i nadále ve čtvrté kategorii. Vysvětleno to bylo tím, že po sloučení části obce se podstatně nezměnila hospodářská skladby a její úkoly.

Úprava změny hranic z roku 1951

28. září 1954 byla schválena změna hranic, jak ji doporučil ÚNV hl. m. Prahy, a to aby bylo celé území střelnice předáno ku Praze a nepatrná změna, aby hranice v úseku hraničních mezníků č. 19 - 29 probíhala původní katastrální hranicí.

Nový okres Praha - východ

V roce 1960 byl s novou územní organizací zrušen okres Praha - sever a Ďáblice byly včleněny do okresu Praha - východ.

Svojí rozlohou 735 km patří mezi nejmenší ve Středočeském kraji. Vznikl spojením okresů Praha - sever, Říčany, převážné části okresů Český Brod a Jílové. Počtem obyvatel, přibližně 154 000, je druhým nejpočetnějším v kraji za okresem Kladno.

Připojení Ďáblic ku Praze

Návrh na jejich připojení ku Praze se projednával 14. prosince 1967 v místním kině. Zákonem o hlavním městě, který vstoupil v platnost 1. ledna 1968, bylo provedeno nové podstatné rozšíření městského území o 21 sousedních obcí. Území města se tak rozšířilo na 297 km, a přírůstek obyvatel byl 60 000.

Rok 1968 se stal mezníkem v historii Ďáblic. Obec připadla k obvodu Praha 8.

Místní národní výbor zůstal nezměněn a byl mu zachován celý rozsah pravomocí pod názvem „Místní národní výbor v Praze 8 - Ďáblicích“. Ke změnám došlo až později. Např. školství bylo převedeno na školskou správu, převedeny byly také zemědělství, matriky atd.

Od 1. ledna 1968 jsou tedy občané Ďáblic současně i pražskými občany.

Změna hranic katastru obce

K 1. lednu 1968 došlo k připojení obce Ďáblice k obvodu Praha 8 při zachování svrchovanosti MNV. Proto byly zachovány hranice mezi územím ve správě ONV Praha 8 a územím ve správě MNV Ďáblice.

Při dokončování severní části ďáblického sídliště vznikaly problémy při stavebních řízeních, protože objekty byly postaveny na katastrálním území Praha 8 a katastrálním území Ďáblice. Po dokončení výstavby a nastěhování by část obyvatel vyřizovala svoje záležitosti na ONV Praha 8 a druhá část na MNV Ďáblice. Přitom celá oblast tvoří ucelený a přirozený komplex se společnými zájmy a potřebami obyvatel, navazující na komplexní občanskou vybavenost ďáblického sídliště. Z těchto uvedených důvodů byla změna katastru s účinností od 1. ledna 1974 schválena.