Typical morning of my life

I hope all of you had wonderful holidays and all of you and mostly your children found the best gifts ever under the tree and you had a chance to be together a lot among your loved ones. I had a nice and extra relaxing time and now I am ready for 2017. As this is supposed to be a diary, let me share with you a typical day of my life. Actually the way it begins. So after waking up and having a strong cappuccino, my wife and I are trying to wake, feed the kids and go through the usual process of getting dressed, cleaning teeth, ‘oh, my god, your bag is still not packed, comb your hair, yes, you need gloves today and no, we don’t know where it can be’ and things like that. When I take them to school not my wife, and we close the gate of the garden, we are finally out and on our way (and don’t have to go back to the house for something we left there). A nice and lucky day we don’t really have to rush so we have some time for a little chat (many times of course some of us is grumpy, tired so we are just walking silently to school). We almost every day meet the same people. There is this nice lady, the granny of the classmate of my daughter. She is always smiling, saying hello to my daughter first. She is already coming back from the school, which means we are late again. Then we are discussing if my daughter was loud enough when she said hello to her. We have reached some progress over the years. Then there is the middle aged gentleman with his tiny dog. It seems we always meet at different points of our journey. Obviously we are saying hello to each other again. I have no idea who he is, where he lives and what his name is but simply that is the way it works. We meet almost every morning so we say hello. Approaching my daughter’s school (her classes are in the kindergarten’s building) we meet more people we know. Some of them for a long time. A younger, nice couple with two sons, cialisfrance24.com walking with their dog taking the boys to school. They always seem so relaxed, no rush, no nervous looks at all. Just like on a Sunday afternoon stroll. I envy that. So we are saying goodbye to my daughter and walking, rather running on with my son. There is one house with a barking dog so my son covers his ears every time we pass that gate. Sometimes in vain because when it is too cold, or rainy, the dog doesn’t bother and the green gate remains silent. Some days we bet if it will be there or not. Getting closer to the main school building there are always more people, students, parents, many of them saying hello, some of them just minding their own business rushing towards the school. We usually discuss the day to come with my son. He is big already so sometimes he says goodbye earlier and joins a classmate or just goes a couple of metres ahead. ‘I am not with this guy’. We pass the building area of the new wing sometimes discussing what has changed since the last time or observing something new. It seems they really work fast and that part of the building is growing quickly. Two floors already and it is obvious that the guys work hard on the site even when it rains or it is chilly. Anyway then I need to change from father-mode to teacher-mode and the professional part of the day begins.

Moje obvyklé ráno

Doufám, že jste prožili nádherné prázdniny a všichni, ale hlavně děti, jste pod stromečkem našli ty nejkrásnější dárky. A také jste měli příležitost být pohromadě se svými blízkými.
Já jsem prožil krásný a mimořádně odpočinkový čas a jsem už připraven na rok 2017.
A protože mé fejetony jsou něco jako deník, dovolte mi, abych se s vámi podělil o můj typický den, přesněji řečeno o jeho začátek.
Poté, co moje žena i já vstaneme a dáme si silné cappuccino, snažíme se probrat a nakrmit děti a pokračujeme obvyklým rituálem: oblékání, čištění zubů, „bože, ty ještě nemáš připravenou tašku, učeš se, ano, dnes potřebuješ rukavice, ne, nevíme, kde je máš“, a tak podobně.
Když vedu do školy děti já a ne moje žena, poté, co zavřeme branku do zahrady, jsme konečně na cestě (pokud se nemusíme vracet domů pro něco, co jsme tam zapomněli). V ty šťastnější dny nemusíme pospíchat a máme tak trochu času na povídání (občas je ovšem některý z nás mrzutý nebo unavený, to pak jdeme do školy beze slov).
Téměř denně potkáváme stejné lidi. Milou paní, babičku spolužáka naší dcery. Vždycky se usmívá a zdraví nejprve moji dceru. Paní už se vrací od školy, a to znamená, že my jdeme zase pozdě. Následuje diskuse, jestli dcera odpověděla na pozdrav dostatečně hlasitě. Za ty roky jsme drobného zlepšení dosáhli. A pak je tady pán středního věku se svým maličkým psem. Zdá se, že se každý den někde po cestě potkáme. Samozřejmě se zase vzájemně pozdravíme. Nemám tušení, o koho jde, kde žije, jak se jmenuje, ale takhle to prostě je. Potkáváme se téměř každé ráno, tak se zdravíme.
Jak se přibližujeme k dceřině škole (její vyučování je v budově školky), potkáváme více lidí, které známe. Některé z nich už dlouho. Například hezkou mladou dvojici se dvěma syny, kráčející se psem a odvádějící chlapce do školy. Pokaždé vypadají tak klidně, nespěchají, netváří se vůbec nervózně. Jakoby byli na nedělní odpolední procházce. Závidím jim to.
Pak se rozloučíme s dcerou a jdeme, nebo spíš běžíme, se synem dál. Jdeme také kolem jednoho domu, kde štěkává pes a můj syn si vždy zakrývá uši, když míjíme vrata. Někdy zbytečně, protože když je příliš chladno nebo prší, pes se neobtěžuje a za zelenými vraty je ticho. Občas se sázíme, jestli tam pes bude, nebo ne.
Když se blížíme k hlavní budově školy, je tam vždy více lidí, studentů i rodičů. Někteří pozdraví, jiní si hledí svého a pospíchají směrem ke škole. Obvykle si se synem povídáme o nadcházejícím dni. Je už dost velký, takže někdy se rozloučíme cestou a on se připojí ke spolužákům nebo jde pár kroků přede mnou, jako by říkal „k tomu chlápkovi nepatřím”. Míjíme staveniště nově budovaného křídla školy a někdy se bavíme o tom, co se v poslední době změnilo, anebo změny hledáme. Zdá se, že opravdu pracují rychle a tato část budovy rychle roste. Už jsou postavena dvě patra a je zřejmé, že dělníci na stavbě pracují tvrdě i za deště a mrazivého počasí.
Nic naplat, teď už musím vyměnit roli otce za roli učitele a pracovní část dne začíná.

Přeložila: Lydie Veselá