Hungarian living in Prague

Alright, let me continue with the observations of the members of the Hungarian Facebook group living in Prague. Everyone who goes to the theatre or a concert for the first time here in Prague is surprised at the applause at the end of the play or the concert. Say, the quality of the performance was great, the audience is satisfied and there is a thunderous applause even standing ovation, we Hungarians still miss something. Till you don’t get used to it of course. So back in Hungary the expression of admiration is a kind of rhythmical clapping. I mean everybody is clapping at the same time. (We call it ‘vastaps’ it would be something like ‘iron applause’ in English.) That is when both the audience and the actors, actresses and singers feel that the performance was successful. The first time I asked why they do not do it here, the explanation was that it is a kind of communist thing that the people had to, sort of were forced to clap like that after some political leader finished his speech. It was an easier way to control who is actually not clapping. We had this during the communist times as well (I guess only at the beginning) but it somehow remained with us and nobody thinks anything bad about it and it is just a totally normal everyday practice.

The other thing local Hungarians observe is the huge occurrence of diminutives you can hear in Czech language. I mean just see how many possibilities are there (-ka, -ko, -ek, -ík, -inka, -enka, -ečka, -ička, -ul-, -unka, -íček, -ínek – checked Wikipedia). This makes the language kind of cute and funny for foreigners and when you already understand what kind of things or people they refer to or what kind of different situations they can be used, it is really interesting.

Anyway this time of the year if more about Christmas and family gatherings not linguistic observations. I wish you all a wonderful and relaxing Christmas and an outstanding 2018!

As usual, feel free to send your feedback, or question or just say hello here: zpravodajbess@gmail.com.

Maďaři žijící v Praze

Dobře, dovolte mi pokračovat s postřehy členů maďarské facebookové skupiny, kteří žijí v Praze. Každý, kdo jde v Praze poprvé do divadla nebo na koncert, je překvapen potleskem na konci. Řekněme, že kvalita představení byla výborná, posluchači jsou spokojeni, je bouřlivý potlesk nebo dokonce ovace ve stoje a my, Maďaři, přesto něco postrádáme. Samozřejmě dokud si nezvykneme. V Maďarsku je totiž vyjádřením obdivu rytmický potlesk. Myslím tím, že všichni tleskají společně ve stejném rytmu (říkáme tomu ´vastaps´, je to něco jako ´železný potlesk´). Tleskáme tak, když jak diváci, tak i herci, herečky a zpěváci cítí, že představení bylo úspěšné. Když jsem se poprvé zeptal, proč to tak není i zde, dozvěděl jsem se, že jde o jakousi komunistickou záležitost, že tímto způsobem tady lidé museli tleskat poté, když politický představitel skončil svůj projev. Byl to jednoduchý způsob jak kontrolovat, kdo netleská. Také jsme to v době komunismu tak měli (myslím ale, že jen v počátcích), ale nějak nám to zůstalo a nikdo si o tom nemyslí nic špatného, je to naprosto normální každodenní praxe.
Další věc, které si místní Maďaři všímají, je velký výskyt zdrobnělin, které můžete v českém jazyce slyšet. Myslím tím, jak hodně možností máte (-ka, -ko, -ek, -ík, -inka, -enka, -ečka, -ička, -ul-, -unka, -íček, -ínek – zkontroloval jsem to ve Wikipedii). Díky tomu je tento jazyk pro cizince roztomilý a zábavný. A když už konečně pochopíte čemu nebo komu se tak říká, nebo v jakých různých situacích mohou být použity, je to skutečně zajímavé.
Každopádně tento čas v roce je spíše o Vánocích a rodinných setkáních než o jazykových postřezích..

Všem vám přeji nádherné a odpočinkové Vánoce a vynikající rok 2018!

Jako obvykle mně můžete psát vaše názory, otázky nebo klidně jen poslat pozdrav na: zpravodajbess@gmail.com.

Přeložila: Lydie Veselá