Na části území Čech žili od 6. století př. n. l. Keltové. V noci na přelomu dubna a května zapalovali velké ohně, protože věřili, že plameny mají nadpřirozené očistné účinky. Kolem zapálených ohňů tancovali až do vysílení, přeskakovali je, což jim mělo přinést pevné zdraví a očistit je od zlého. My jsme ovšem potomky slovanských kmenů, které dorazily do střední Evropy až o několik století později. Tehdy naši předkové věřili, že v nočním čase z posledního dubna na prvního května mají temné síly větší moc než jindy, a proto se vydávají mezi lidi, aby jim mohly škodit. Hlavními šiřitelkami těchto zlých sil byly v jejich představách samozřejmě čarodějnice. Proto Češi pálili na vyvýšených místech velké ohně s figurínou čarodějnice, aby temné síly zahnali.

 S pálením čarodějnic na vysokých vatrách máme v Ďáblicích poměrně dlouhou tradici, avšak zlé a temné síly jsme z louky nad šestidomím vyháněli poprvé. Síly temnoty, které se vtělily do vlajících černých havranů nesených na dlouhých tyčích, během tanečního víru okolo vatry vyhnali bílí ptáci ztělesňující příchod jara, nového života a pozitivních sil.  Všechno to vytvořili Bára a Jan Sládkovi, Míša Ničová,  členky ďáblické Taneční školy HIT a řada dalších. Účinek tanečního reje  umocnily tóny kantáty Carmina Burana skladatele Carla Orffa. Jaro budiž požehnáno…

 Pavel Veselý