Na Znělci

Pojmenování ulice Na Znělci bylo zavedeno roku 1971 a nahradilo starší název Na skalce, který se stal po připojení Ďáblic k Praze v roce 1968 duplicitním[1] (ulice Na Skalce existovala na Smíchově již od r. 1895 a byla pojmenována podle parku Na Skalce a dnes již zaniklé usedlosti Skalka, čp. 183[2] [3]). Původní název ďáblické ulice přejal staré pomístní jméno vyskytující se v křižovnických gruntovních knihách již r. 1714.[4] Tam je u gruntu patřícího v r. 1654 Jiříku Lampachovi a v r. 1714 Johanu Soukupovi (grunt Lampachovský, dnešní čp. 15 – viz ulice Mannerova) uveden název pole „na straně na Skalce“ (auf Skalka bei seithen). Místům, kde dnes končí ulice Květnová u Ďáblického háje, s několika domy na jedné straně a s dětským hřištěm se skalkou v pozadí a budoucím fitparkem na straně k hvězdárně, se tedy více než 200 let říkalo „na Skalce“ a ve 30. letech, po parcelaci pozemků a postavení domků, byla přilehlá ulice ústící do tehdy Ládevské, dnes Květnové, pojmenována podle tohoto starého názvu. Tomu nasvědčuje i v archivu okresního úřadu Praha-východ dochovaný „Rozpočet na zřízení ulic Chelčického (dnes Říjnová), Kaplířovy (Pod Prodejnou), Budovcovy (Včelařská), Harantovy (Brigádnická) a Na Skalce (Na Znělci)“ z r. 1932 od ďáblického stavitele Antonína Jiráska.[5] Název ulice Na skalce je uveden rovněž na pozemkové mapě Ďáblic z r. 1946.[6] Podle vzpomínek ďáblického pamětníka p. Antonína Truhláře (1895-1966)[7] býval na rohové parcele pod domem čp. 432 (u křižovatky ulic Na Znělci a Květnová) lom. Po skalníkovi se tady říkalo Srbova skála. Z ulice je krásný výhled severním směrem na vyhaslé vulkány Českého středohoří, kde z výlevných hornin převažují čediče a znělce,[8] i na dvě znělcové dominanty Českolipska - Velký Bezděz, se středověkým královským hradem na svém vrcholu, a Malý Bezděz.[9] Přejmenování ulice podle horniny znělec bylo poněkud zavádějící, protože zdejší pokračování vrchu Ládví je stejně jako on buližníkové.[10] V roce 1971 tedy došlo při volbě současného názvu buď k neúmyslnému omylu, nebo naopak bylo zvoleno s určitým, dnes už neznámým zdůvodněním.[11]

Znělec (fonolit) je výlevná zásaditá hornina světle šedé až nazelenalé barvy. Tvoří kuželovité kopce (Milešovka, Bezděz, Kunětická hora). Rozpadá se tence deskovitou odlučností.[12] Buližník (lydit, případně radiolarit nebo obecněji silicit) je sedimentárně-metamorfní (usazená a přeměněná) kyselá hornina šedé až černé, někdy černočervené barvy složená převážně z oxidu křemičitého ve formě křemene. Obě horniny se nesnadno opracovávají, nejsou vhodné ke kamenickému zpracování[13] a těží se pouze pro štěrk. Mají ještě jedno společné – názvy uměle vytvořené vlastenci v době národního obrození v 19. století. Název znělec vyjadřuje vlastnost horniny vydávat při poklepání kladívkem zvonivý zvuk, tedy znít. Buližník získal jméno podle své tvrdosti a kompaktnosti, díky nimž vytváří ve štěrcích nápadně velké zaoblené kameny.[14]

[1] M. Lašťovka, V. Ledvinka a kol.: Pražský uličník, 1. díl, str. 544-545

[2] M. Lašťovka, V. Ledvinka a kol.: Pražský uličník, 1. díl, str. 523

[3] https://www.prahaneznama.cz/praha-5/smichov/park-na-skalce-a-doubkova/

[4] Archiv hl. města Prahy, Sbírka rukopisů z let 1618–1879 pro Ďáblice, Sign. 2894 - Gruntovní kniha č. 2 (1618–1792)

[5] SOA Praha-východ, Číslo fondu:187, Název fondu: Archiv obce Ďáblice

[6] https://cirkevni-restituce.cuzk.cz/marushka/marushka.restituce/default.aspx?themeid=3&&MarQueryId=6D2BCEB5&MarQParam0=730629&MarQParamCount=1&MarWindowName=Marushka (mapu je třeba přibližovat)

[7] PhDr. Miloslav Wimmer a kol.: ĎÁBLICE, Praha 2000, str. 53

[8] https://cs.wikipedia.org/wiki/%C4%8Cesk%C3%A9_st%C5%99edoho%C5%99%C3%AD

[9] https://cs.wikipedia.org/wiki/Velk%C3%BD_a_Mal%C3%BD_Bezd%C4%9Bz

[10] http://www.geologicke-mapy.cz/mapy-internet/mapa/

[11] Kronika Ďáblic, č. 87, Život v obci 1968-1974

[12] https://cs.wikipedia.org/wiki/Zn%C4%9Blec